I přes odvážná předsevzetí, jak brzy ráno vyjedem, jsme se k autu dohrabali až o půl desáté a nabrali to po placené dálnici (14 RM za 100 km) na jih, směr Malaka. Cestou jsme zhlédli pár kaučukovníků (rubber tree) a něco olejových palem. To jsou totiž v podstatě jediné dvě plodiny, které se v Malajsii extenzivně pěstují. Před 2. sv. válkou Malajsie dodávala polovinu světových zásob kaučuku,
dnes je největším producentem palmového oleje. Přitom obě tyto plodiny jsou nenáročné na péči a údržbu ... obzvláště olejová palma ... sama roste, sama plodí, jen jednou za rok je potřeba sesbírat úrodu.Malaka (pokud vám zní povědomé, tak vězte, že dala jméno slavné Malacké úžině na půli cesty mezi Čínou a Indií) je nejstarší koloniální baštou v Malajsii. Ve 14. století tam proto byl silný čínský vliv. 1511 tam vlítli Portugalci a začali dirigovat obchod s kořením.
1641 je nahradili Holanďané. Od 19. století to vzali pevně do rukou Britové. Kromě toho taky přes Malaku pronikl do Malajsie islám.Všechny výše zmíněné události nechaly ve městě stopy. Jsou tam pozůstatky portugalské pevnosti, holandská architektura i muzeum islámu i čínská čtvrt. Celkově je to však město tak na jeden den, tudíž jsme se moc nezdržovali a po prohlídce pamětihodností navečer odkvačili dále na jih. Tentokrát jsme se vyhli placené dálnici a po pobřežní silnici č. 5 (v docela dobrém stavu) dojeli až do Johor Bahru. Cestou nás potkala nezapomenutelná událost v podobě ochutnávky durianu (ve stánku u silnice jsme za něj dali 5 RM).
Durian si zaslouží samostatný výklad - to je Malajský fenomén - takže: Durian je ovoce. A ne ledajaké. V jihovýchodní Asii ho pasují rovnou na "king of fruits" - krále ovoce. No nevím, každopádně jedno se o něm dá říct určitě - nenechá nikoho chladným. Durian má jen fanatické zastánce a zarputilé odpůrce. Nic mezi. Prof. Woods mi ho sliboval už od září, ale brzdil moje nadšení s tím, že vše má svůj čas ... a napřed mi postupně nosil jiné exotické ovoce - např. Jackfruit- abych se prý "přípravil" ... dlouho jsem nechápal proč takové cavyky. Teprve až jsme ho uviděl, pochopil jsem...
Zvenku vypadá jako menší obrněný meloun (skořápka je tvrdá a ostny fakt píchají), uvnitř vzdáleně připomíná kaštan - má několik "komor" a v ní obalenou pecku. Je silně aromatický - říkají jedni, smrdí jak týden nemytá noha, dodávám já. Co se týká konzistence a barvy (ale především odéru), dal by se přirovnat k exkrementu měkčí, ale stále ještě "netekuté" konzistence (zkrátka takové to těsně před průjmem:). Původně jsem si myslel, že nám dali nějaký už shnilý kousek, ale byl jsem ujištěn, že tak to má být. A co se týká chuti ... no, po pravdě, na thajských larvách, červech a kobylkách jsem si pošmákl víc. Respektive ve mne vyvolávali menší dávivé reakce, než sousto durianu.Snad nejzajímavější na durianu je to, jak s ním nakládají: např. se nedá sehnat v obchodních domech (kupuje se zásadně na ulici), je zakázáno brát durian do veřejných dopravních prostředků (v Singapuru za to je dokonce pokuta) a recepční v hotelu vás neubytuje, pokud ho máte s sebou nebo jste jej zrovna poobědvali. A důrazně se nedoporučuje jej pozřít před důležitým pracovním jednáním. Ten jeho smrad se prý šíří i potem a všemi póry konzumenta. A to prý po několik dní. Prof. Woods to komentoval takto: "Můj první durian jsem si dal s kolegy na konferenci. Ráno bylo v jednací místnosti, jako by tam měli problémy s odpadem ... nedalo se to vydržet ... tak nenápadně navrhl, aby se změnila zasedačka ... ale ono se to stěhovalo spolu s námi. Posléze nás ostatní začali podezírat, že měli "nehodu" a nevyměnili si spodní prádlo :) ...."
Já jsem kvůli durianu téměr neodletěl domů. Ta story je tak dobrá, že ji sem musím ještě dopsat: Už jsem byl kompletně sbalený, zaklaply za mnou dveře bytu a scházím dolů na parkoviště, kde čeká Amin, aby mne hodil na letište ... když vtom, jak jdu po schodech dolů, mne praští do nosu neopakovatelný odér (někdo by řekl smrad) ... to kolem mne prošla jedna sousedka ... tak se s ní loučím a jen tak mezi řečí se ptám, jestli náhodou nenese domů Duriany ... a ona že jo, a hned mi jeden dává jako dárek na rozloučenou ... Balím ho do 3 vrstev igelitek a dávám do prázdné konferenční aktovky. Naložíme věci do kufru a vyjedeme - za 10 minut smrdí celé auto (podotýkám, že durian byl 3x v igelitu, zavřený v aktovce a v kufru auta ...) ... po půl hodince dojíždíme na letiště a z auta doslova utíkáme. Durian jsem věnoval jednomu Malajci, který šel okolo a mlsně po nás koukal ... Vrchol srandy přišel při odbavení zavazadel. Stewardka mi nechtěla vzít věci do letadla, málem jsem málem musel všechno vybalit, abych prokázal, že durian už nevezu, že to je jen pozůstatkový smrad :) - a mimochodem, ta konferenční taška smrdí doteď :). Už chápu, proč je zakázané je přepravovat, kdybych ho do letadla propašoval, tak je to zralé na mezipřístání :):):)...
A poslední rada, která se týká durianu - nikdy na durian nepijte alkohol nebo mléko. Má tendenci se v kombinaci s těmito nápoji proměnit v žaludku na toxický odpad. To není babská pověra ale fakt - Rosťa po durianu a pár pivkách 4 dny skoro umíral :(.... Tak tolik k nejoblíbenějšímu malajskému ovoci.
Jinak ve věci "voňavých" poživatin jsem tu měl ještě jeden zážitek - na Borneu jsem koupil půl kila sušených krevet. Zavřel jsem je doma do skříně a když jem ji před odjezdem otevřel, myslel jsem, že mi tam chcípla krysa - a to už hodně dávno :))). Ale zpět k naší cestě... Těsně před půlnocí se nám v Johor Bahru jen těžko hledalo ubytování, tak jsme vzali poměrně drahý zatuchlý pokoj v "Top hotelu" - to jméno je asi míněno jako sarkasmus.
Žádné komentáře:
Okomentovat